e-mail    Debatní kniha    Mapa stránek    Hlavní  
 Veverčák a mravenec 
 
Jednoho dne šel veverčák pouští.
Měl děsnou žízeň a spokojeně si řekl: Jo, teď aspoň určitě vím, že tohle je poušť. Ale zanedlouho nato si pomyslel : uf, copak já tu vlastně dělám? Na sklonku poledne dorazil k nějaké jeskyni. Vešel dovnitř, aby se ochladil. Jeskyně byla tmavá a v jednom koutě tam u stolu deděl chameleon.
„Vítám tě,“ povídá chameleon vlídně.
„Jsem celý uvařený,“ řekl veverčák.
„To se výborně hodí,“ nato chameleon. „To jsou mišpule taky. Ale posaď se.“
„Zrovna nemám na mišpule chuť,“ řekl veverčák.
„Ale,“ povídá chameleon, „to až zas tak nevadí. A na ci máš chuť?“
„Na vodu.“
„No prima,“ nato chameleon. „Může být. A jakou bys rád? Vařící, syčící, vodu jako krupobití, jako sníh, jako rampouch, vodu šumící nebo vodu odpařenou?“
„Obyčejnou.“
„To taky může být.“
Chameleon prošel zadními dvířky jeskyně a za chvilku se vrátil s jednou kapkou vody v kalíšku.
„Obyčejná voda,“ řekl a postavil kalíšek před veverčáka.
„To je všecko?“ zeptal se veverčák, když kapku vylízl.
„Ty snad chceš hodně vody?“ zeptal se chameleon.
„Ano, hodně, hodně,“ přitakal veverčák.
„Jé, to jsem ale špatně pochopil...“ Chameleon opět vyšel zadními dvířky z jeskyně. Za chvíli se vrátil, ale tentokrát seděl na přílivové vlně. Vlna se přihrnula dvířky rovnou do jeskyně a veverčáka spláchla.
„Hodně, hodně vody,“ řekl chameleon a houpal se přitom na vlně sem a tam. Veverčák vystrčil hlavu z vody a zhluboka se nadechl.
„Chutnala ti?“ optal se chameleon.
„Náramně,“ řekl veverčák. Ponořil se do vody a dal se znovu do pití. A pil a pil až celou vlnu vypil.
„Už není,“ řekl potom.
„Ještě něco?“ zeptal se chameleon.
„Už ne, díky,“ nato veverčák. „Bylo to moc prima.“
„Nechceš ještě něco jiného?“
„Ne, jsem spokojený.“
„Opravdu ne?“
„Opravdu ne.“
„A jiné něco také ne?“
„Ne, jiné něco také ne.“
„Ani jednu dušenou bukvici?“
„Ani jednu... hm, no jo, když tak pořád naléháš.“
Chameleon opět zmizel malými dvířky. Vrátil se a na talíři nesl bukvici se spoustou sněhu kolem a v pozadí s měsícem, který visel ze šedomodrého nebe na neviditelné šňůrce a okolo zářily nesčetné hvězdy.
„Dušená bukvice,“ povídá chameleon.
„Jé,“ nato veverčák.
„Copak je vlastně za těmi dvířky?“ zeptal se veverčák, když měl bukvici v sobě.
„Ráj,“ povídá chameleon. „Chceš se podívat?“
Otevřel dvířka dokořán a řekl: „Ráj.“
Veverčák spatřil zahradu s vodopády a palmami a všude svítila slunce, měsíce šířily jemný svit a kolem dokola pluly bíle orosené mráčky. Toho večera vstoupil veverčák do ráje. Musím dávat dobrý pozor, pomyslel si, protože jinak toho polovičku zapomenu.
„To je nádherné, že,“ povídá chameleon.
„To jo,“ nato veverčák.
Rájem povíval lehký vánek, padal jemný deštíček, a přitom všude svítilo slunko. Někde sněžilo: pod palmu, mezi rákosí, podél světle modrého moře. Tu a tam zajiskřil blesk.
„Nádhera, že?“ povídá chameleon.
„No jo,“ povídá veverčák. Vydal se za chameleonem.
„Au,“ vykřikl najednou. Nekde do něčeho šlápl.
„Nějaký bodlák,“ povídá chameleon. „To mě mrzí. Poranil ses?“
„Ne,“ řekl veverčák, ale nelíbilo se mu, že v ráji jsou také bodláky. Chvilku nato škobrtl o nenápadný kamínek a svalil se do kopřiv. A o chvilku později zatoužil po domově.
„Může být,“ povídá chameleon. „Bydlíš támhle za rohem.“
Veverčák ostře vybral zatáčku a najednou byl zase v lese. Jó, řekl si, mravenec mi to stejně neuvěrí. Nebudu radši vypravovat nic. A přesto jsem to všechno zažil. Nebo snad ne? Šel domů. Byla noc, a dříve, než došel domů, už spal.


Tellegen, Toon
1. ukázka
2. ukázka
3. ukázka
4. ukázka
5. ukázka