e-mail    Debatní kniha    Mapa stránek    Hlavní  
 Duša 
 

Pavel Andrejev - Duša


Z ruštiny přeložil Laaca
zdroj: ArtOfWar.ru

Abych byl upřímný, tak vlastně nevím, jak o tom nejlépe vyprávět. Všechno to začalo před sedmnácti lety. „Duša“ - to byla jeho přezdívka, a jak se mi zdá, tak to byla přiléhavá „nálepka.“ Budete se o tom moci přesvědčit na příkladu této historie. Špatně se mi o ní povídá, budu se tedy pouze držet strohých chronologických faktů. Budu se ale snažit, abyste přesto pochopili, co se vlastně událo.

Samotný výčet všemožných zranění a úrazů, které vás mohly snadno potkat, aniž byste opustili pozice čety by zabral mnohem více stran, než moje vyprávění. Mohli jste se dostat do nejneuvěřitelnějších situací, ale pokud jste se na dění okolo nedívali očima maminčina rozmazleného chlapečka, dalo se všechno přežít a ustát. Dušovi se to vždycky dařilo. Kromě toho jednou z jeho nejzábavnějších vlastností byla jeho ohromující všežravost. Dokázal upravit k jídlu naprosto všechno, co tam vyrůstalo ze země a bylo velice těžké rozpoznat, co vlastně tvořilo základ jeho jídelníčku. A byla ještě jedna okolnost, která Dušu vyčleňovala od ostatních. Jeho neobyčejná tvárnost, schopnost přizpůsobit se jakýmkoli podmínkám, jakýmkoli těžkostem.

Dobře si pamatuji tu operaci...

Byla teplá noc, příhodná noc na léčky. S měsíčním světlem a mělkými stíny a dostatečně temná, aby se do ní člověk mohl bezpečně ponořit a dostatečně světlá, aby rozlišil všechny nerovnosti a výmoly na zemi, ještě držící teplo rozpáleného červencového dne. Ta noc nám chystala nejdůležitější lekci. V noci sen přepadne unaveného člověka takovým způsobem, že si toho ani nevšimne. Se široce otevřenýma očima jsme na nějaké okamžiky upadali do polospánku, ve kterém jsme mohli dále mechanicky pracovat, ale s vypnutým vnímáním. U řidičů je takový mikrospánek obvyklý jev, a proto není nic přitažlivého na jízdě v noci, a mimo silnice obzvlášť. Zdálo se nám, že my, popohazováni jakousi silou, létáme mezi nebem a zemí, podle toho, jak nás to házelo na pancíř našeho BVP a zase zpátky.

Všechno se to odehrálo bleskurychle, dokonce jsem se ani nestihl vzpamatovat. Uviděl jsem v periskopu asi padesát metrů daleko naším směrem hlubokou jámu, vyplněnou měsíčním stínem. Mechanik-řidič sešlápl brzdu. Při rychlosti čtyřicet kilometrů jsme do ní tak tak nespadli. Duša spadl z BVP v okamžiku jeho prudkého zabrždění. Přeletěl přes čumák stroje jako fotbalový míč. Dá se říct, že měl štěstí - odnesl to jen odřeninami a škrábanci. Ale to byste museli vidět výraz obličeje Beka, našeho seržanta. Upřímně řečeno, my jsme už věděli, co teď řekne. „Mám tě teď zabít, nebo ti mám dát ještě šanci?“ Jeho oči blyštěly směsicí tvrdosti a laskavé dobroty. To byla Bekova oblíbená fráze. Vcelku mu bylo Dušovo úspěšné přistání lhostejné. Ale BVP, chlapci zmírající při každém jeho slovu, všechno teď patřilo jemu, veliteli této nekonečné písečné pláže.

Zlehka otupělí po dvou hodinách jízdy opravdu divokým neznámým terénem, jsme stáli a koukali na Dušu. Právě on se nyní zdál být příčinnou naší zastávky. Rozedraný, celý v prachu, si nervózně na hlavě urovnal svoji parádní slamák, na kterém bylo bavlnou vyšito všem v rotě známé slovo „DUSHA,“ což byla zdrobnělá laskavá přezdívka odvozená od jeho jména „Andrjuša,“ tedy „Andrej.“ Pod tímto slamákem se skrývala kulatá ostříhaná hlava s obličejem podobným mladému Iljiči z odznaku Říjnové revoluce.

Kromě slamáku byly dalším vnějším Dušovým charakteristickým rysem jeho oči, vždycky doširoka otevřené a vyzařující upřímný dětský zájem ke všemu, co se odehrávalo kolem. Jeho bezprostřednost časem prostě zabíjela. Pro něho, který uměl skoro všechno, nebylo nutné, aby všemu rozuměl. Mohl si spokojeně žít jen s minimálními vědomostmi o zákonech okolního světa.

Aby mohl člověk přežít v Afghánistánu, musel se vyzbrojit božskou trpělivostí. Co se toho týkalo, byl jsem už vycepován, ale přece jen mě někdy zachvacoval neklid. Duša - to bylo něco jiného, on přistupoval ke všemu dění okolo něj, jako by to nebyl jeho život, ale jenom jeho jeho generální zkouška. Zdálo se, že si prostě shromažďuje odpozorované dovednosti, aby je mohl použít někdy až přijde čas žít „naostro“ Pád z BVP pro něho rozhodně nebyl tím nejhorším utrpením. Za těch devět měsíců, které prožil v naší četě, samozřejmě musel prožít leccos. Vždy mu pomáhaly tři faktory: jeho muška, náhoda a instinkt. Teď mu jeho instinkt určitě říkal: „Klid, v žádném případě nespěchej.“

Seděl jsem na věži, ostatní stáli v půlkruhu kousek od Beka, snad aby tvořili živoucí dekoraci toho, co mělo následovat, anebo jakoby před náhodnými cizími zraky chtěli skrývat tuto hloupou scénu. Bek si zvláštním pohledem, který se mi vůbec nelíbil, přeměřil Dušu od hlavy až k patě. Po tomhle totiž vždycky následovalo to samé. Málokdy byla nějaká novinka. Začalo mi být úzko. Hlavně ne „přilba,“ prosil jsem Beka očima.

„Nasaď si přilbu,“ řekl skoro šeptem Bek. Nic nemohlo Dušu přinutit odmítnout slepé vykonání rozkazu. Nejednou už takto musel stát před seržantem. Podle jeho chápání neměl kam spěchat a vůbec - on všehovšudy jen splácel svůj dluh. Byl jsem si ale jist, že se cítil hůře, až když si bude postupně uvědomovat, co se odehrálo, než bezprostředně po exekuci. Bek se vrátil ke stroji a vzal rouru granátometu. Duša už se nedíval sobě pod nohy. Jeho pohled, plný obav, byl přikován k RPG v Bekových rukou.

Všechno se odehrálo bleskurychle. Bek se zeširoka rozmáchl a udeřil ho rourou po přilbě nasazené na Dušovu hlavu. Ten ustál úder na nohou. Jeho obličej byl zkroucený bolestí. A už za vteřinu, nevydav ani nejmenší zvuk, sebou praštil o zem. Okolo stojící mlčeli. Duša přišel k sobě rychle a pozorným pohledem, ve kterém prosvítalo utrpení, pozoroval co bude dál.

Otřeseni jsme jeden po druhém vylezli na obrněnce, dílo bylo dokonáno.
„A co teď ?“ zeptal jsem se Beka, poté co jsme vytáhli Dušu dovnitř našeho obrněného transportéru. Nic neodpověděl, odstrčil mě ramenem a prudce sebou hodil na pancíř. Stihl jsem si všimnout, že byl zamračený stejně jako předtím. Proč je takový? V tu chvíli jsme byli plni strachu, ale také odporu k tomu, co udělal. Bekovi bylo těžko rozumět a teď bylo bohužel lepší nechat ho raději v klidu. „Nu, stává se leccos. Noc ještě neskončila.“ poznamenal suše, když jsem zaujal svoje místo na sedadle vedle něho. V tu chvíli každý z nás přemýšlel o svém.


 

Mnohé penziony se k příjezdu „Afghánců“ chystají předem. Před příjezdem udělá správce pořádek - do servisních místností se schová nový měkký nábytek a na jeho místo se nastrčí stará kanape a obstarožní kusy židlí a stolů. Odstraní se všechny koberce a stolní lampičky. Personál má instrukce pro případ nepředvídatelných situací-už jen pro to, že se jedná o příliš „specifický kontingent.“ A tak přichází dlouho očekávaný den příjezdu. Lidé, doprovázení snadno rozpoznatelným skleněným cinkotem, přicházejí pomalu a důstojně, obtíženi nákladem státních vyznamenání a privilegií. Staří veteráni, co neměli štěstí a ti, kteří si z nezkušenosti vzali teplé dovolenky na ty samé dny, s hrůzou rozumí. Skryti se ve svých pokojích, budou přežívat tento vpád.

Večer se penzion mění na arénu bojových operací, základnu rychlokurzů pro přežití. Po chodbách se s divokých rámusem, pod klapáním protéz a berlí, přenášejí vojenské řády. Lidé se spojují do skupin podle divizí, pluků a čet či podle provincií, ve kterých sloužili nebo podle společné účasti ve vojenských operací. A jindy podle špitálů, obdržených zranění a konečně podle kategorií invalidity. Když jste procházeli jednotlivými patry, mohli jste vidět v halách a v barech objímající se a líbající se lidi. Setkání se oslavovala v každém pokoji. Bez zaklepání jste otevřeli libovolné dveře a všude vám rádi nalili skleničku a hned druhou a srdečně navrhovali rozdělit se o radost ze setkání se spolubojovníky.

A ráno, než jste vůbec stačili otevřít oči, s hrůzou přemýšlíte o tom, vás že čeká dlouhý a bolestivý návrat ke včera přervanému rozhovoru s novými i starými známými. Zavrtáte se raději do polštáře a s obavami posloucháte kroky po chodbě, nejdou-li k vám náhodou vaši starostliví a vytrvalí spolubojovníci . Někdy stačí říci sebe samotnému: „Ať jde všechno k čertu!“ Schovat se v pokoji a věnovat se něčemu příjemnému, třeba si číst, poslouchat hudbu, zasnít seĎ Je zcela možné, že už za hodinu úspěšně usnete a že se za pár dní se vyrvete z tohoto pekla a zapomenete své noční přátele. Pravda, takové štěstí má jenom pár jednotlivců. Ve většině případů dostává bitva vleklý charakter-od probuzených vzpomínek se člověk tak snadno neodtrhne. Samotná nespavost není tak hrozná, jako vzpomínky s tím spojené a jako následky-„válečné filmy“-noční můry. Uklidňuje vás jenom jedno, nejste ve svém trápení sami.

Kdybyste sem přijeli a soustředili se jenom na toto, mohli byste v krátké době nakonec ztratit zdraví. Řekněme, že to pro mě není zbytečná otázka. Jednou jsem se s takovým „výsadkem“ ocitl v jednom moskevském penzionu. Bydlela tam na první pohled slušná společnost vážných lidí, již se sem přijeli léčit z válečných traumat a dostat se do normálu. S hlavou pohrouženou do výše popsané atmosféry, která zde přesto vládla, jsem zjistil, že nejsem připraven na setkání s vlastní minulostí.

Hlavní starost personálu spočívala v tom, aby se pacienti řádně vyčerpali a aby se zotavili. Takže od prvního dne se život změnil v příjemnou pohodu. Přijeli jsme sem, protože jsme se chtěli uzdravit. „Válečné filmy“ byly pod nevyřčeným tabu. Důležité bylo nevypadnout z normálního rytmu života a nevytrhnout se ze společnosti. Už jsem věděl, že nejrychleji ze všech k sobě přijdou ti, kteří pomáhají druhým lidem, již se dostali do podobné situace. Proto jsem si kvůli vlastnímu léčení vybral toho kluka.

Byl velice hubený. Oblečený byl do jednoduchého sportovního kostýmu. Ten společně s džínsy představoval celý jeho šatník. Díky jeho zdánlivé vnější nepřístupnosti dojem udřenosti ještě vzrůstal. Tento mladík zjevně nedokázal objektivně posoudit svůj rozpočet na dobu pobytu. Přivezl si sem jenom zlomek své měsíční mzdy nebo penze. Několikrát jsem se ho pokoušel pohostit, sedl jsem si k němu, ale on se snažil demonstrativně ukazovat svoji nezávislost. Nezřídka jsou takové společenské manýry typické pro ty, kteří narazili na posměšky a na nezasloužené výčitky ze strany blízkých a milovaných lidí. Nejdříve měl své důvody stát se „železným člověkem“ a pak se skutečně v jakýsi moment rozhodl začít žít nezávisle a tvrdě.

Pro mě přece jenom nebylo složité ho rozmluvit. Jakmile jsme si vyjasnili, že jsme sloužili ve stejném období a ve stejné brigádě, jsem ho zavalil otázkami o věcech, které by mohl jen stěží nevědět. Jeho zvadlé a nejisté odpovědi mě zklamaly a zasely do mě pochybnosti, zda mluví pravdu. Znal polohu jednotek, některé podrobnosti ze života brigády, ale absolutně neznal lidi, se kterými sdílel těžkosti služby. Zřejmě v naději alespoň nějak přede mnou omluvit svoji divnou zapomnětlivost, začal vyprávět o svém životě. Jeho řeč byla nesouvislá a neuspořádaná.

Obrnil jsem se trpělivostí a vyslechl si celý jeho příběh, pro lidi jako my dost obyčejný. V armádě byl za tvrdého chlapa, ale byl raněn a za několik let po onom zranění u něho propukla podivná choroba. Začal hubnout, začala se mu zhoršovat paměť, sluch i zrak. A ještě hůře: objevily se problémy s pravou nohou. Začaly divné návaly bolestí v zádech, po kterých mu zcela selhávala noha. Vzal si ženu s dítětem. Chlapec v něm nevidí otce a pohrdá jím kvůli jeho slabosti. Problémy s hlavou mu nedovolují vydržet u dobře placené práce. Nyní se zabývá opravou televizorů, ale zakázek má pořád méně a méně. Sem přijel s nadějí dát si trochu do pořádku zdraví.

Abych porozuměl jeho problémům a abych se projevil jako pozorný spolubesedník jsem se zajímal o jeho zranění. Jeho odpověď mě definitivně zklamala. „Granátometem do hlavy“ řekl. Kdybych nevěděl, jak vypadají lidé, kteří obdrželi podobné zranění, tak bych mu možná věřil. Ale on zjevně přeháněl. Dál jsem poslouchal jeho bájení o sobě a nechtěně jsem se zadíval za sousední stoleček, kde seděli důstojníci -piloti vrtulníků. Postřehl jsem v jejich rozhovoru známé slovo „Kalat“ a najednou jsem se přistihl, že je poslouchám.

„Když jsme tam přiletěli, už je ze všech sil kropili z granátometů. Tank i BVP už hořely. Jenom jsme udělali pár náletů, když tu byl jejich rotný zraněn granátometem do hlavy. Křičeli, že potřebujou zdravotníka, že potřebujou evakuovat. Podíval jsem se dolů, řežou to do nich, „kraksna“ (vozidlo BVP, pozn. přek.) hoří a oni tam jsou jak myši a zoufale se vrhaj do příkopu.“

Poprvé jsem slyšel dojmy člověka, který se strany pozoroval boj, kterého jsem se účastnil. Přirovnání k myším mě prostě dostalo.


 

Kolem poledne následujícího dne jsme padli do léčky. Naše skupina, kterou tvořily dvě čety (jež už nebyly v plném stavu) dostala rozkaz opustit prostor hlavních bojových operací a sjet ke zpevněné silnici. Podle plánu jsme jeli jako hlavní hlídka. Ještě nás doprovázela kolona z Indie. Předjeli jsme ji a pokračovali v doprovodu afghánského tanku, který nás měl podporovat. Jednotka afghánského komanda byla ještě posílena čtvrtou rotou našeho praporu.

Rotný vydal povel „stůj!“ Zastavili jsme se. V čele hlídky tank, za ním tři „kraksny.“ Vpředu ve vzdálenosti pěti set metrů se nacházel neveliký kišlak (afghánská rolnická vesnička-pozn. přek), přeťatý silnicí na dvě poloviny. Zleva byl zavlažovací kanál (tzv. „aryk“). Zprava sad, obehnaný bytelnou hliněnou zdí, Afghánci označovanou „duval.“ Silnice pokračovala po zničeném mostě. Ve vzduchu podezřelý klid.

Hlídková skupina se nacházela na rovném kusu silnice. Zleva náš přesun ohraničoval strmý svah sopky, těsně se tisknoucí k náspu silnice. Zprava hluboký příkop a hned za ním hluboké rokliny mířící do údolí řeky. Naše pozice nebyla nejlepší. Rotný už dospěl k rozhodnutí poslat jedno vozidlo dopředu, aby se vydrápalo po mírnějším svahu sopky nahoru a obsadilo výhodnou vyvýšenou pozici.

Ale jakmile naše BVP přijelo k našemu tanku, co nám klestil cestu, tak z nejbližší rokle či trhliny udeřil granátomet. Proud ohně prorazil pancíř mezi válci tanku. Kontejner s municí okamžitě explodoval. Mnohatunový stroj jako by poskočil na místě. Věž se odtrhla a pomalu sjela na bok. Oheň vyšlehl z odkrytého vrchního poklopu tak silně, že kulometčíka sedícího na svém sedadle ve věži, to vymrštilo ven na betonovou silnici. Byl zachvácený plameny a z příkopu po pravé straně do něj zblízka přiletěla dávka ze samopalu.

Zdálo se mi, že vymrštěný tankista padal nekonečně dlouho a v absolutním tichu. Svět strnul, jako by vychutnával triumf smrti. Čas přestal existovat. Možná, kvůli mohutnému vyplavení dopaminu do krve, na jehož množství závisí naše subjektivní hodnocení času, se pro nás jako by zastavilo. Vše, co se odehrálo kolem, se najednou naplnilo svým rytmem a začalo žít vlastním životem. Svět se fakticky rozpadl na množství střípků, událostí-v každém byla pauza, aby tělo stihlo zareagovat a aby si mozek uvědomil, co se dějeĎ

...Z příkopu se pomalu zvedá vousáč v polním mundúru a klidně pouští krátkou dávku do svíjejícího se afghánského tankisty. Zprava, asi sto metrů od nás čtveřice mudžáhidů, využívajíc našeho zmatku, běží přes cestu do strže. V rukou mají spolehlivou a smrtící hlaveň. Vlevo ode mě se Duša snaží rozvázat ranec, nabitý granáty a jejich roznětkami. Jeho ruce se třesou, rty pevně stisknuté, pohled upřen na přízraky, přebíhající cestu. Nevšímá si cvakání jiskřících kulek odrážejících se od silnice jeho směrem. Já bezmocně stojím a skrývám se za pancířem našeho BVP. Tank explodoval pět metrů od něho. Seděl jsem na hřbetě obrněnce, když tlaková vlna zahoupala tělesem stroje-dost silně na to, aby nás to sfouklo.

Zrovna když u mojí nohy udeřil svištící hutný proud vzduchu z prostřeleného kola, můj svět obživl, naplnil se chaosem známých zvuků a události se znovu roztočily neskutečnou rychlostí.

Náš stroj dostal dva zásahy granátometem v intervalu patnácti minut. První výstřel zasáhl únikový otvor na věži a omráčil kulometčíka a řidiče. Kulometčík se vysoukal ze stroje přes boční poklop. A řidič, pokoušeje se otočit vozidlo a objet zničený tank, se začal obracet na úzkém pruhu silnice, tak aby nevjel na zaminovanou krajnici. Přízraky se dostali tak blízko, že jsme se mydlili granáty jak kdyby to byly kameny. Boj byl natolik intenzivní, že každou chvíli s té i oné strany létaly neodjištěné granáty. Sbírali je, vytrhávali pojistky a vraceli původním majitelům. Jedinou ochranou před střelami a střepinami byla opuštěná nepohyblivá bévépéčka, překvapená na silnici. Blízkost pozic nepřítele znemožňovala použít jejich přesně seřízených kulometů. V tomto koktejlu křiku, výstřelů a výbuchů granátů náš rotný podnikl pokus zalézt do transportéru a zastavit zraněného řidiče, který popojížděl a komplikoval nám možnost ukrýt se za jeho pancířem. Všechny naše pokusy zastavit trhaný pohyb těžkého osmikolového tělesa ranami pažeb do jeho boku a křikem k výsledku nevedly. Rotný stihl jenom položit ruku na úchyt u bočního poklopu, když zazněl druhý osudný výstřel z granátometu.

Já byl vedle. Uslyšel jsem jenom hlasité třesknutí. Poté sebou pětimetrový trup obrněného transportéru trhnul a téměř současně s tímto škubnutím pancíř praskl jako skořápka. A přitom uvolněný železný masív z hlavice granátu s tenkými ostrými stabilizačními křidélky, praštil rotného do hlavy. Jeho mohutné svalnaté tělo to odhodilo do rokle, přímo Dušovi k nohám. V této době Dušův obličej tak otekl, že se jeho hlava zdála skoro dvakrát tak velká.

Rotný sebou házel po zemi a motal hlavou, rozmlácenou úderem náboje v jednu velkou masu krvavé kaše se zbytky vlasů a jediným jakýmsi zázrakem nepoškozeným a zběsile trhajícím okem. To bylo příšerné! V takových minutách člověk jedná více podle instinktu, než podle rozumu. Duša se vrhl na rotného a přikrýval ho svým tělem, zatímco ostatní ztuhli jako kdyby zkameněli. Rotný, se snažil Dušu shodit, a motal rozmlácenou hlavou ze strany na stranu. Nám se nakonec podařilo obvázat mu hlavu, sám nevím jak. Někdo vedle zvracel. Boj pokračoval. Vozidlo začalo hořet-od rozžhavených střepin se vznítily matrace, které jsme si tam dali na spaní. Uvnitř transportéru zamořeném štiplavým dýmem pořád bal raněný řidič. Každou chvíli mohl vybuchnout kontejner s municí. Zatímco my jsme se zatím starali o rotného, snažili se přeskupit a běhali jsme mezi vozidly a plazili se ve škarpách, tak Duša řidiče, potrhaného od střepin, vytáhl ven a aniž by věnoval pozornost palbě, udusil oheň pískem.

Po evakuaci rotného a řidiče přešlo velení k Bekovi. Od zdravotní sestry, která se vybavovala na příjmu nemocných, jsme se dozvěděli, že rotný ve vrtulníku zemřel.

Pomoc dorazila překvapivě rychle. Náš prapor v sestavě dvou čet, přidružené čtvrté roty a afghánského komanda s dvěma tanky z indické kolony zabránil ozbrojencům stáhnout se na své připravené pozice. Po zorganizování kruhové obrany bylo rozhodnuto vzít iniciativu bojů do svých rukou.

Sad, obehnaný mohutnou hliněnou zdí, zničený betonový most na konci vesnice, dvě sila levém křídle pozic ozbrojenců, pás silnice s rozmláceným vyhořelým tankem - všechno se teď utápělo v barvách západu slunce. Bylo rozhodnuto vyhnat smělým výpadem nepřítele z jeho pozic. Ve středu kleští útoku šlo afghánské komando a na křídlech naše dvě čety. Čtvrtá rota se připravovala k úderu na sad. Slunce náhle zapadlo za obzor aniž by nám nechalo dostatek času na potřebné přesuny.

Útok uvázl. Komando muselo ustoupit. Měli dva zabité a tři raněné. Ustoupili jsme i my. Nedokázali jsme se opevnit na pravém křídle, ačkoliv nepříteli už docházely síly. Vratkou převahu sil v naši stranu nečekaně narušila spuštěná palba z nepřítelova těžkého kulometu.

Když jsme po neúspěšném útoku počítali mrtvé a raněné, vyšlo najevo, že Bek ani Duša s námi nejsou. Byli ve skupině, která útočila na levé křídlo, odkud do nás šil nepřátelský kulomet.

Veliteli praporu teď nezbylo, než je volat radiem. „Hektare-4, Hektare-4, slyšíte? Tady Mars, přepínám“ sto čtyřiačtyřicátá navazovala ústy praporčíka spojení s Bekem. „Volám Mars, Mars, tady Hektar-4, příjem. Jsem v krajním silu na levém křídle nepřítele. Ve vedlejším pracuje jejich kulomet. Jsme připraveni podpořit útok“ Bek praporčíkovi klidně popisoval situaci. „Hektare-4, tady Mars, rozumím - jste připraveni podpořit útok. Kolik vás tam je chlapci?“ Praporčík zjevně hledal možnost využít stávající situace. „Volám Mars, tady Hektar-4. Jsme dva, opakuji, jsme tu dva. Obsadili jsme jejich „samovar. Jsme připraveni krýt váš útok palbou, přepínám.“, - Bek se dostával do ráže. „Klid synku. Teď udeří „sloni,“ bude to na dvě hlavně. Vy budete korigovat palbu“ rozhodl velitel a vydal útvaru pokyn „Připravte se k útoku.“

Byla to paráda. Dva tanky se současně obrátily a v houstnoucím soumraku se řítily velikou rychlostí vpřed. Najely si do pozice pro přímý výstřel. Jeden takový pohled vám rozklepal kolena, hlava se zamotala a z porce adrenalinu se rozbušilo srdce. Pak se rázně zastavily a současně, téměř bez přípravy, vystřelily z děla do druhého sila na levém křídle. Vyvalil se z něho oblak prachu, teď v pokročilém soumraku skoro úplně černý. A současně se z rádia ozval zajíkavý Dušův hlas: „M-a-a-r-s, M-a-a-a-r-s! Tady D-u-š-a, Du-ša! Střely dopadly patnáct metrů od nás. Seržant je zraněn, seržant je zraněn. Tady Duša, přepínám.“

Všichni ztuhli a čekali na povel. „Klid chlapče, další střely už nebudou. Kryj útok palbou, konec.“ Ve velitelově hlase přeskakoval zadržovaný smích. A poté následoval povel „vpřed“ a my jsme se už skoro v úplné tmě občas přerušované krátkými dávkami ze samopalů hnali na pozice ozbrojenců. Z levého křídla se ozval kulomet. To nás Duša kryl svoji palbou. Mudžáhidi téměř bez odporu vyklidili pozice a stáhli se.


 

„To je to místo.“ Piloti za sousedním stolem dále porušovali nepsané tabu na hovory o válce a sklonili se nad mapou, již sem kdosi předtím přinesl. Nezdvořile jsem přerušil svého spolubesedníka a přišel k jejich stolku. Teď po tolika letech po smrti rotného jsem najednou pocítil, jak se mi do očí derou slzy a já se za nestyděl. „To je to místo!“ řekl jsem si po dvanácti letech. Kousek papíru přestal být jenom pouhou mapkou a začal pro mě nabývat obrysy něčeho zcela skutečného. „Podívej. Tady, na tomhle místě jsem byl zraněn granátometem do hlavy.“ Můj nedávný spolubesedník náhle ukázal prstem na místo, kde probíhala trasa pochodu naší brigády. Na místo den před tragickou pastí mudžáhidů.

„No počkej kamaráde, řekni mi to podrobněji. Jak jsi dostal tím granátometem?“ Pomalu mi začala docházet situace. „No, seržant mě granátometem přetáhl po hlavě.“ Díval se na mě očima starého, nemocného a k smrti unaveného člověka.

„Dušo, jsi to ty? To nemůže být pravda!“ Opakoval jsem to několikrát dokola a nemohl věřit vlastním očím. Kolem nás se utvořila skupinka diváků. „Ano, já jsem Duša. Já jsem Duša!“ Hubený, bolestí zesláblý stál a plakal jako dítě.


 

Vytlačili jsme ozbrojence překvapivým úderem, zabrali jejich pozice a pročesali v noční temnotě sad. Téměř beze ztrát - ve čtvrté rotě byli dva chlapci raněni a jeden zabit. Narazili jsme na Dušu, jak s sebou k našim pozicím táhne raněného Beka. Bek motal hlavou, posypanou prachem, jemným jak moučka, a cosi nesouvisle mlel. Byla tma. Najednou jsme ale zcela oslepli od spršek výstřelů našich vlastních samopalů. Přesto si ale nešlo nevšimnout šíleného ohně v Dušových očích a úsměšku na jeho oteklé a obrovskou modřinou zalité tváři. Zajíkal se a celým tělem se třásl, ale při jeho obdivuhodném zdraví vydržel až do konce boje.

Oficiální verze o příčině jeho zranění později zněla jako zásah granátometem do našeho transportéru. A jeho hlášení praporčíkovi se stalo anekdotou, která z Duši udělala legendu naší brigády. Přiznali mu hodnost seržanta a on svorně s námi prošel celou anabázi až do konce. S tikajícími stopkami v hlavě, které sepnul Bek ranou do Dušovy hlavy. Svět okolo jako by strnul, dávaje mu možnost žít svým vlastním rytmem.

Beka převeleli do Vlasti a k nám už se nevrátil.
Rotnému dali posmrtně řád „Bojové rudé slávy.“ Alespoň byl uznán jako hrdina.
„Rudou hvězdu“ za tento boj dostalo v rotě pět lidí. Mezi nimi byli Duša, raněný řidič a Bek. A ještě sedm lidí dostali vyznamenání „Za odvahu.“

Den před svým odjezdem jsem pro Dušu přichystal dárky. Na jejich výběru jsem si dal hodně záležet. On se pro mě stal jakýmsi zvláštním člověkem. Velice jsem se k němu přimknul, trávil jsem s ním všechen volný čas, vyprávěl jsem po jeho prosbě o těch a oněch příhodách z naší služby. Chtěl jsem se s Dušou před odjezdem rozloučit, a tak jsem ho šel pozvat na večeři. Bylo mi smutno, nemohl jsem přijít na to, co mu mám říct, jak se rozloučit. Paní ve vrátnici, která vždycky spolehlivě věděla, co se v pensionu děje, mě zastavila:
„Promiňte, ale on tady není. Vrátil pokoj, sebral si věci a odjel.“
„Ale já ho před hodinou viděl a domluvili jsme se, že se sejdeme.“
„Vy jste z tři sta jedničky? Prosil, abych vám předala obálku.“

„Vzal jsem obálku a vrátil se k sobě. Uvnitř byla fotografie. Byla na ní zachycena naše rota, která se slézala zakouřit si. Skoro každému stál nad hlavou otazník nakreslený Dušovou rukou. Ale nad mojí hlavou, hlavou rotného, Beka a hlavou samotného Duši byly otazníky přeškrtnuty. Na druhé straně fotografie byl čerstvý nápis: „Jestli na vás zapomenu, zapomeňte na mě také.“

Vtom jsem všechno pochopil.
Neřekl na rozloučenou ani slovo, ale při tom vyjádřil tak mnoho. Naše fotografie byla pro Dušu symbolem ztracené minulosti, jejíž hledání bylo pro něj smyslem jeho života. Pomalu, střípek za střípkem, skládal mozaiku kusých vynořujících se vzpomínek, které v něm zalátávaly díru způsobenou válkou, skrz kterou se ztrácela mu paměť na minulost. Moje vyprávění o něm mu pomáhaly vyjasnit si pravdu.

Jeho životě to bylo zařízeno jako v té hře na čtverečkovaném poli. Válka rozházela nějaké množství figurek. Figurka mohla dál žít, když vedle stály dvě nebo tři další. Když méně, tak zemřela na osamocenost, když více, tak zemřela z utlačení. A nový tah, který vycházel ze dnešního stavu figurky, se mohl vést jenom do čtverečku, který byl volný, ale přitom ze třech stran obklopený jinými figurkami. Před tím, jak se čas pro Dušu zastavil, byly z desky smeteny figurky Beka a rotného, které ho při posledním tahu obklopovaly. Duša pomalu umíral, ale jakmile jsem těmi samými figurkami včetně svojí opět zaplnil prázdná políčka kolem něho, dal jsem jemu i sobě mu naději pokračovat v této obtížné hře. A on před rozloučením vycítil moji bezradnost a vůbec všechno, co jsem tehdy cítil a vyjádřil svůj dík tím, že zmizel z mého života tak, jak se i objevil. Znenadání.

Cesta domů mě znavila. Skoro hned jsem se svalil na svůj gauč, jenž už pamatoval mnohé. Někdy kolem půlnoci jsem se nečekaně vzbudil s pocitem, že nejsem sám. Rychle jsem rozsvítil, ale v pokoji nikdo nebyl. Usnout se mi už nepodařilo. V hlavě se mi motaly vzpomínky, až mě z toho zachvátila zimnice.




Blok, Alexander
Okudžava, Bulat
Tellegen, Toon

ArtofWar:
Duša - Andrejev Pavel