e-mail    Debatní kniha    Mapa stránek    Hlavní  
 Čestmír 
 
Čestmírovo narození je dodnes zahaleno v mlze. Jak pamětníci vědí, tak Čestmírovo řekněme embryo jsme poprvé spatřili někdy v září nebo říjnu roku 2000.
To jsme byli v septimě.
Na to, že byl podzim, byl nezvykle horký den a my jsme o těláku (rozuměj místo těláku) hráli fotbálek. Po zazvonění většina lidí doplňovala ztracenou vodu a nikotin. A tehdy dostali Čuba se Zdeňkem onen historický nápad. Nápad vyžebrat ve školní kuchyni něco k pití. Seděl jsem v šatně a uviděl oba chlapce nést pětilitrovou sklenici, ve které cosi čvachtalo. Byl to zbytek meruňkového kompotu.
A tak se stalo, že jsme se každý napili. A tím, jak ho každý políbil svými rty, mu předal část svého Já. Stali jsme se sudičkami nově vznikající formy života:
Po Zdeňkovi získal schopnost rychle růst a naučil se fanatismu.V dobrém slova smyslu.
Čuba mu dal do vínku kreativitu, ale na druhou stranu také špatná játra. O tom bude řeč dále.
A po mně získal dokonalý metabolismus a schopnost přežít.
Nevím, jestli pak z Čestmíra pil ještě někdo další, ale jestli ano, tak i od nich získal od každého nějakou novou vlastnost. A sklenici jsme pak položili do odlehlého místa naší šatny. Uplynulo několik dní a potom, ať už to bylo zázračné vnuknutí nebo prostě jenom náhoda, někoho napadlo podívat se do oné zasuté sklenice.
A všichni jsme užasli. Na hladině byl sametově jemný šedivý kožíšek - podobný, jako mají třeba činčily. Bylo jasné, že proběhl zázrak vzniku života. Vzal jsem sklenici do ruky, bytost v ní navázala telepatický most a já zahlasil: „Bude se jmenovat Čestmír !
A od té doby bylo potřeba brát ho vážně. Čím dál větší počet lidí o něj začal pečovat. Nezištně se s ním dělili o svačiny (byť většinou ukradené Jeřusovi nebo Šiškovi), chránili ho před zlou uklízečkou a obhajovali při různých sporech. Postupně se stal jedním z nejoblíbenějších spolužáků. I naše děvčata se nakonec smířila s tím, že s Čestmírem leckdo trávil více času, než s nimi. A Čestmír dále rostl, mohutněl a fyzicky sílil. Měl estetické cítění - vytvářel pestrobarevné fleky. Vyznal se ve fyzice - uměl zvýšit povrchové napětí vody, že se chovala jako rtuťové kuličky. Uměl toho hodně. Jednou se jakoby nařasil a zbělal. Přemýšleli jsme, co má Čestmír na mysli, až nám to došlo. Chtěl jet na výlet na hory - asi do Alp.
Zlomová událost se odehrála během školního hokejového turnaje. Náš tým brzo vypad, a tak jsme šli chlastat. Většina lidí v hospodě, ale já, Standa, Jeřus a snad Dóža jsme pili přímo ve škole a hráli poker. Kde se vzal, tu se vzal, přišel Chad. V jedný ruce držel flašku šampaňského a v druhý starou. Lídu. Slavil, že ho přijali na konzervatoř. Flaška se otevřela a posléze byla Chadovi odebrána. Tomu to ale bylo jedno, protože si Olmrovku zatáh za šatny, aby ji moh v klidu ohrabávat. Napadlo nás dát trochu ochutnat i Čestmírovi. To ale byla veliká chyba. Nevěděli jsme, že má po Čubovi špatný játra. Když jsme mu totiž byť jen trošičku nalili, tak se začal dusit či co. Čestmír vydal znepokojivý zvuk a z jeho povrchu se zvednul jakýsi podivný dým. Tehdy Čestmír málem zemřel. Začal se zmenšovat a svrašťovat se. Naštěstí se mi ho podařilo vyléčit banánovými slupkami.
A tak šel život dál a Čestmírova sláva rostla i mimo třídu, až přišel čas předmaturitní. Chtěli jsme Čestmíra propašovat na maturitní ples. S vlastní malou šerpičkou a možná i společenským oděvem. Nějak z toho ale sešlo. Ovšem naprosto vážně jsme počítali s jeho účastí na Posledním zvonění.
Ale člověk míní, a život mění. Čestmír byl jednoho dne těsně předtím pryč. Pryč včetně své ochranné schránky - oné pětilitrovky. Dodnes nevíme, co se s ním stalo. Možná odešel, možná ho někdo ukradl, možná ho vyhodila uklízečka. Kdo ví ?
Od toho dne jsme každopádně Čestmíra ani uklízečku už nikdy nespatřili.